Duševní nemoci jako stigma? Vše začíná už na školách, říkají odborníci a odbornice z Nevypusť duši
Data mluví jasně. U 75 % těch, kteří v dospělosti zažívají duševní obtíže, se jich naprostá většina objeví už před 24. rokem života. Ještě donedávna přitom právě problematika psychických obtíží u dětí a mladých lidí představovala velkou neznámou.
„Během pandemie covidu-19 se o duševním onemocnění a jeho prevenci začalo daleko více mluvit. Důvodem je samozřejmě i to, že došlo k výraznému nárůstu duševních obtížích v populaci, z 20 % na 36 %, podobně jako například ke zvýšenému riziku sebevražd. Proto se téma dostává stále více do popředí a je důležité o něm mluvit. I když se stigma zmenšuje, víme, že stále máme hodně práce,“ říká Barbora Pšenicová z neziskovky Nevypusť duši.
Ta se už osm let snaží na riziko duševních onemocnění u mladých lidí aktivně a prakticky upozorňovat. Jak se jí to daří a jak probíhají její programy na školách? Zeptali jsme se přímo odbornic z Nevypusť duši.
Začněme od začátku 🙂 Co je hlavním cílem organizace Nevypusť duši?
Organizace Nevypusť duši se věnuje prevenci duševních onemocnění u teenagerů, mladých lidí a dětí. Podle dat od Světové zdravotnické organizace se každý čtvrtý člověk v průběhu života setká s duševním onemocněním.
Hlavním ukazatelem pro nás je, že 50 % duševních onemocnění se projevuje do 14 let věku a 75 % do 24 let věku. Proto organizace zaměřuje své programy na střední školy, kde se s mladými lidmi můžeme dostat do kontaktu a kde se duševní problémy nejčastěji projevují. Stejně tak aktivně pracujeme i s dospělými: s pedagogy a pedagožkami, službami pomoci nebo s rodiči. Velmi často jsou oni těmi prvními, kteří si mohou obtíží u mladých všimnout.
Mění se vlastně nějak vnímání duševních onemocnění?
Celosvětová poptávka po tématech duševního zdraví získala na urgenci po covidu-19. To už asi dnes není pro nikoho překvapením. I u nás tomu tak je a tato témata se dostávají do popředí daleko více.
„Často se obracíme k důležitým preventivním krokům pozdě. Dítěti, které se potýká se závažnými obtížemi, nepomůže nový mazlíček, ale odborná pomoc.“
Takže posun je viditelný, a to k lepšímu. Zároveň ale u nás panuje stále velké stigma. Ostatně víme, že 50 % rodičů by si například nepřálo, aby jejich potomek chodil do školy s někým, kdo se potýká s duševními obtížemi. A to je velmi vysoké číslo, pokud budeme akceptovat mezinárodní výsledky, které deklarují, že každý čtvrtý člověk se se symptomy setká. Z výzkumů také například vyplývá, že až dvě třetiny lidí, kteří se potýkají se symptomy deprese, nevyhledají pomoc.
Za to obvykle může kombinace několika bariér, na které ve společnosti narážíme: nedostatečná informovanost o oblasti duševního zdraví (například nemusím vůbec poznat, že se potýkám právě se symptomy deprese), sociální stigma, které nám říká, že říct si o pomoc je příznakem slabosti, nedůvěra ve zdravotnické služby a socio-ekonomické bariéry, jako například nedostatečné pokrytí služeb v jednotlivých regionech. Všechny tyto bariéry obecné stigma bohužel prohlubují, ale my věříme, že jsme na dobré cestě k jeho prolomení.
Zaměřujete se hlavně na práci s mladými lidmi. Jak konkrétně?
Pořádáme programy, ve který děti a mladé lidi učíme, jak si všímat obtíží u sebe i svých přátel, koho vyhledat, pokud se něco děje, a jak pečovat o sebe i o druhé. Cílem je, aby věděli, že vedle odborné pomoci v podobě psychologa či psycholožky nebo psychiatra či psychiatričky se mohou obrátit i na krizová centra, krizové linky, sociální služby a školská poradenská pracoviště, která jsou u nich v kraji k dispozici, nebo na školu obecně.
Čekací doba na vyšetření duševních obtíží trvá v průměru 4 až 6 měsíců. Snažíme se motivovat k tomu, aby lidé začali pracovat s obtížemi co nejdříve, aby například psychiatrickou péči nepotřebovali, nebo aby období čekací lhůty bylo naplněno aktivitami, které mohou být podpůrné.
Věnujete se také vzdělávání pedagogů a pedagožek. Jak to probíhá?
V našich programech pro vyučující se zaměřujeme na to, aby se stali nositeli tématu duševního zdraví ve škole. Podporujeme je v tom, aby se nebáli složité situace řešit. Například pokud zjistí, že se dítě sebepoškozuje, učíme je získat důvěru v sebe sama a vhodně a citlivě reagovat. Naučí se, jak s dětmi toto téma citlivě otevřít.
V loňském roce jsme také spustili nový komplexní půlroční projekt, ve kterém se propojují oba naše programy a naše další aktivity podporující práci s tématem duševního zdraví ve školách. Jmenuje se Zázemí pro duši, měl by trvat 4 až 6 měsíců a zajistit, že téma duševního zdraví bude přítomno ve škole každý týden.
Na základě údajů ze zahraničí totiž víme, že aby intervence ve škole byla úspěšná a udržitelná, měl by program, který se tam provádí, trvat minimálně půl roku. Zázemí pro duši je tedy půlroční program, ve kterém školíme celý učitelský sbor, ale zároveň i jednotlivé třídy.
Co mi opravdu udělalo radost, byla možnost vyslechnout si reflexe ostatních. Měli jsme možnost pozorovat, jak za měsíc od prvního workshopu pracujeme a jak o něm přemýšlíme. A přemýšlíme, jak témata otevírat studentům.
— absolventka programu Duševní zdravověda pro vyučující
Co na vaše programy ve školách říkají samotní žáci a učitelé?
U všech programů, které provádíme, máme vlastní dotazníkové šetření. Z finančních i kapacitních důvodů se nejedná o dlouhodobé sledování, které by nám umožnilo navštívit školy po roce, ale v rámci jednotlivých programů rozdáváme dotazníky dětem (nebo vyučujícím) před a po absolvování, abychom mohli měřit změny v jejich postojích a zjišťovat, co se dozvěděli. Kromě toho ale v Nevypusť duši realizujeme i vlastní výzkumnou činnost, která sleduje postoje společnosti a hledá prostor pro změnu.
U středoškolských workshopů mladí lidé a děti velmi oceňují skutečnost, že workshopy jsou pro ně jednou z prvních zkušeností, kdy přichází někdo, kdo jim opravdu naslouchá, nebagatelizuje jejich problémy a vytváří bezpečné prostředí, kde se mohou cítit dobře. Vyučující zase oceňují fakt, že mají k dispozici různé praktické nácviky toho, co mohou skutečně dělat s dětmi ve třídách, a jsou schopni dané téma pochopit a zavést ho do výuky.
Naučila jsem se překonat strach z toho, že nebudeme vyslyšení. Máme problémy jako každý jiný člověk na této planetě. Ale konečně se nás někdo zeptal, zajímal se, chtěl pomoct.
— žákyně SŠ a absolventka programu
Co zatím považujete za svůj největší úspěch?
Zřejmě to, že se nám podařilo ve strategii Partnerství 2030+ intenzivně podpořit témata duševního zdraví ve školách. A začíná to nést své ovoce.
Zároveň v našich datech sesbíraných na školách vidíme, že mladí lidé si daleko častěji dokážou představit, co se za tématy prevence duševního zdraví skrývá, stejně tak se během let snížilo stigma duševního onemocnění právě v této věkové skupině. Také se nám podařilo do praxe vybavit přibližně 30 odborníků a odbornic, kteří díky nám rozšířili své kompetence pro práci s těmito tématy.
„Snažíme se lidem nabízet nástroje a možnosti, jak si říkat o pomoc, když jim není dobře.“
Vidíme i pozitivní dopady našeho programu pro vyučující, který významně pomáhá snižovat riziko syndromu vyhoření a ukazuje jim, jak se během roku chránit před poklesem pocitu osobního výkonu.
Mění se to, jak se na problematiku duševního zdraví dívají samotné školy?
Velká změna přišla s nástupem covidu, který současně přinesl i zhoršující se duševní stav u mladých lidí. Školy se začaly aktivně snažit nalézt způsoby, jak mladým lidem v této oblasti pomáhat. Pravidelně spolupracujeme se středoškolskými programy a školami, které se k nám opakovaně vrací a prvním ročníkům poskytují školení.
Narážíme však také na finanční bariéry, protože školy mají omezené finanční možnosti a často nemají dostatek prostředků na realizaci programů pro děti i pro vyučující. Obecně lze však říci, že s narůstajícím zhoršováním psychického zdraví ve společnosti roste i poptávka po takových programech.
S jakými překážkami se nejčastěji potýkáte?
Některé věci mají strategický charakter. Překážkou je především to, že by školy měly být podporovány systémově. Měli bychom tedy ve spolupráci se zřizovateli dávat tématům duševního zdraví prioritu a nabízet prostor pro jeho implementaci – finanční i časovou.
Stejně tak je třeba podporovat vedení škol. Zavádění změn může být náročné a vyžaduje víc než finance (například na supervize do škol pro pedagogy a pedagožky), ale také například finance na plat školního psychologa nebo psycholožky. Problémy se často skrývají i v jednotlivých regionech. V některých se dlouhodobě potýkáme se závažnějším nedostatkem odborníků a odbornic než v jiných. My se snažíme například středoškolské programy dofinancovávat díky příspěvkům od našich partnerů a dárců a dárkyň za spoluúčasti školy.
Nicméně, omezení představuje i lidský kapitál. V současnosti probíhá zhruba 160 programů ročně, což jsou přibližně 4 programy týdně. Jsme tedy omezeni lidskými kapacitami a schopností obsloužit počet programů za rok a týden vzhledem k našemu personálu.
Jak tohle všechno vlastně financujete?
Snažíme se naše příjmy diverzifikovat, aby organizace nebyla závislá na jediném zdroji. To znamená, že naše příjmy a finanční prostředky pocházejí od partnerů (jako je třeba Fakturoid 🙂), veřejných financí a také ze zahraničních zdrojů (například od Evropské výzkumné agentury a podobně). A máme také individuální dárce.
Kam dál?
Dává vám smysl, co Nevypusť duši dělá, a rádi byste, stejně jako robot, na jeho činnost přispěli? Mrkněte přímo na web Nevypusť duši, kde mimo jiné najdete i číslo jejich transparentního účtu.
Nebo se rovnou rozhlédněte kolem sebe. Pravděpodobně zjistíte, že projektů, které přispívají ke zlepšování světa, v němž společně žijeme, je tu hodně. A že si možná zaslouží i vaši pomoc – obzvlášť pokud se vám zrovna daří. Protože jediná vaše podaná ruka může pro někoho tam venku znamenat celý svět 🙂
